Dalo by se říct, že má pomlázka tolik druhů pletení, kolik jí Češi vymysleli krajových pojmenování. Na Rakovnicku nemluvíme žádným nářečím tak, jako například na Chodsku, kde se neplete ani tak pomlázka jako dynovačka, na Opavsku kyčka, na Hané mrskút, na Žďársku sekačka, na Slovácku šlahačka, na severní Moravě a východních Čechách šmigrust a na střední Moravě tatar nebo žila. Ve středních Čechách mluvíme obecnou češtinou, přesto se na Rakovnicku o velikonocích tradičně šíří pamihoda jako krajové pojmenování pomlázky, v mužském rodu potom pamihod. Je to rakovnické unikum, které se postupem času rozšířilo do celého středočeského kraje.
Zato od pšovlcké hájovny směrem na západ, na Jesenice, dostávala čeština jak se říká „na frak“. Zde začínalo území Sudet. V nich také bydlela německá menšina. Řada českých lidí (tehdy ještě dětí) měla mezi německými dětmi své kamarády. Od nich přebíraly děti do svého slovníku německou slovní zásobu, stejně tak jako jejich dospělí rodiče. A tak se tu štelovalo rádio, štepovaly se fusekle, větraly se lajntuchy, procházelo se mezi futrama místo veřejemi, rádio se štelovalo (když nefungovalo, tak to byl „štelung“), v baráku se dělal ordung, na kole se šlajfovalo, do práce se chodilo na šichtu, ale občas se šiklo jít na rajs nebo na špacír, po obědě se lidi šikovali dát si šlofíka, protože dopoledne obvykle stáli v krámu dlouho ve špalíru a konečně, když měl někdo náhodou pravdu, tak to „štymovalo“.
Pomlázka ale zůstala pamihodou, protože šmikrust se tak úplně neujal. Děti vyrostly, dospěly a jako dospělí zestárly. Nyní je zde už jen pár pamětníků, kterým je v současné době kolem devadeásti let, a tak musíme říct, tak trochu se slzou v oku, že germanismy pozvolna přestávají být součástí místního koloritu. Takže můžeme očekávat, že s novou generací se zde bude hovořit už jenom „krásnou, vybroušenou češtinou“. Ve školách se všichni na to těšíme…
Zato od pšovlcké hájovny směrem na západ, na Jesenice, dostávala čeština jak se říká „na frak“. Zde začínalo území Sudet. V nich také bydlela německá menšina. Řada českých lidí (tehdy ještě dětí) měla mezi německými dětmi své kamarády. Od nich přebíraly děti do svého slovníku německou slovní zásobu, stejně tak jako jejich dospělí rodiče. A tak se tu štelovalo rádio, štepovaly se fusekle, větraly se lajntuchy, procházelo se mezi futrama místo veřejemi, rádio se štelovalo (když nefungovalo, tak to byl „štelung“), v baráku se dělal ordung, na kole se šlajfovalo, do práce se chodilo na šichtu, ale občas se šiklo jít na rajs nebo na špacír, po obědě se lidi šikovali dát si šlofíka, protože dopoledne obvykle stáli v krámu dlouho ve špalíru a konečně, když měl někdo náhodou pravdu, tak to „štymovalo“.
Pomlázka ale zůstala pamihodou, protože šmikrust se tak úplně neujal. Děti vyrostly, dospěly a jako dospělí zestárly. Nyní je zde už jen pár pamětníků, kterým je v současné době kolem devadeásti let, a tak musíme říct, tak trochu se slzou v oku, že germanismy pozvolna přestávají být součástí místního koloritu. Takže můžeme očekávat, že s novou generací se zde bude hovořit už jenom „krásnou, vybroušenou češtinou“. Ve školách se všichni na to těšíme…